1917 se stal pro mne velmi vyhlížený
snímek, na který jsem se těšil čím dál tím víc. Jakmile přišla výhra nejlepšího
dramatu na Zlatých glóbech, stal se to pro mě nejočekávanější film roku. Jenže
tato nadměrná očekávání byla spíš na škodu. Sice jsem dostal "OK film", jen ne
filmovou událost, ale popořadě.
Sam Mendes je výborný režisér a
filmy jako Cesta do zatracení, Mariňák, Skyfall či Americká krása tyto kvality
jednoznačně dokazují. Pokud ale nemá s čím pracovat, jde to těžko. 1917
totiž scénáristicky nenabízí nic, co jsme neviděli jinde a lépe. Film sice má
pár skvělých momentů, jenž jsme mohli vidět už v traileru (tj. Havarování
letadla, či útěk skrze vyhořelé město), ale zbytek se topí ve scénáristickém
průměru a prostosti. Zamrzí to dvojnásob, neboť spoluautor scénáře je sám
Mendes. Zároveň na konci filmu zjišťujeme, že je snímek věnován Alfredu H.
Mendesovi, což je Samův děda, který mu příběh z první světové vyprávěl.
Problém je ale v tom, že většina těchto příběhů byla řečena jinde a dnešní válčené
filmy se musí setsakaramentsky snažit, aby něčím vynikly.
Což se snaží Mendes dohnat vizuálním
pojetím, které nám dává pocit, že sledujeme celý film v jednom nepřerušovaném
záběru. Problém však nastává v samotném nápadu. Dnes už dlouhé záběry pro
většinu lidí působí pomalým a nudným dojmem a pro filmaře jde spíš o jakousi
chloubu (i když bezesporu velmi nákladnou). Velké plus pak nastává pro diváky,
kteří jsou s tímto nákladným procesem obeznámeni, či si o této one-take
technice hledali něco víc. Ti totiž mohou nadměrné úsilí štábu nejvíce docenit
a budou hledat neviditelné střihy a chyby, které tvůrci udělali.
Čímž se dostáváme k samotné
kameře. Roger Deakins je s Mendesem jako jedna ruka a ti dva spolu
natočili nemálo filmů. Problém je především v tom, že Deakins moc nemá s čím
pracovat a volné pláně se zataženým počasím nejsou zrovna dvakrát dobré
vyhlídky na dech beroucí záběry. Jakmile ale přijde noc, Deakins zužitkuje
všechny své trumfy do posledního a scéna s vyhořelým městem nechá
vzpomenout na finále ze Skyfall.
Co si ale zaslouží největší chválu,
tak to je bezesporu soundtrack Thomase Newmana. Na jednu stranu tradiční hudba
se v Thomasově podání stává nervy drásající a emoce ždímací záležitost.
Co se týče herců, hlavní
představitelé měli od začátku dosti nevděčnou pozici, protože jakmile se na
scéně objeví někdo, kdo je jen o trošičku slavnější, přestávají diváka zajímat.
A problém je i ten, že za celou dobu jsem si nestihl ani k jednomu vytvořit
nějaký hlubší vztah a scény, kdy se vydávají vstříc nebezpečí se tak stávají
dosti nezáživné.
Jako hlavní zásluhu problému vidím v tom,
že je divák vhozen doslova do centra dění, kdy postavy skoro neznáme a místo,
abychom je lépe poznali, hned jim dávají naléhavý úkol a jde se. Mendes se tuto
odfláknutou charakteristiku snaží dohnat v průběhu, ale cpe jí tam v momentě,
kdy se to přímo nehodí.